Než se narodil můj syn, o šátku a nošení jsem ani neuvažovala. Pořídili jsme s mužem kočárek a koupili jsme ergonomické nosítko Manducu na občasné přesuny MHD. Když se ale syn narodil, vše bylo jinak a nošení byla jasná volba.
Trauma z porodu
Poté co se můj syn narodil, měla jsem pocit, že je vše špatně. Narodil se po vyvolávání, před termínem císařským řezem, byl ihned separován a viděla jsem ho pořádně až třetí den, pominu-li dobu, kdy mi ho sestry nosily jednou za 3 hodiny na kojení. Kojení se nám v porodnici taky nedařilo, sestry mi ihned daly kloboučky a z porodnice jsme odjížděli s lahvičkou a UM. Kojení nám naštěstí pomohla vyřešit skvělá laktační poradkyně a ten zbytek jsme oba dva vyléčili nošením. Koupila jsem si šátek z druhé ruky. Pak za námi domů přijela šátková poradkyně, která mě naučila, jak správně navázat syna do šátku. Od té doby ležel náš krásný kočárek ladem a sloužil na odkládání věcí.
Fotografie „Monkey Family“ od „Rachel Zack“ licencována pod CC BY 2.0.
Pocit nošení na těle se nedá popsat někomu, kdo to nikdy neprožil. Zkušenostmi mnoha rodičů bylo prokázáno, že nošení dětí funguje jako terapie a vyhlazuje traumata. Můžu potvrdit, že u nás to funguje. V šátku začal nosit i můj muž. A dnes máme doma spokojené dítě a spokojené rodiče. Šátek už u nás doma zůstal a přibyly k němu další spolu s ještě jedním nosítkem.
Nošení je ideální prostředek pro péči o novorozené miminko. Výzkumy potvrdily, že při kontaktu s dítětem vylučuje matka i dítě hormon oxytocin, který je nazýván také hormonem lásky a který je jinak zodpovědný za to, že je dítě spokojené a matka též. Oxytocin má zásadní vliv na budování vazby mezi matkou a dítětem a má také velký vliv na kojení. Naopak dítě ponechané samotné vylučuje hormon kortizol což je hormon stresu.
Hnízdoši, běhavci, nošenci
Nošení dětí je jedna z nejpřirozenějších věcí na světě a vždy byla. Až v minulém století se začal používat kočárek a děti byly odkládány. Biolog a etolog Bernard Hassenstein zavedl v roce 1970 dělení mláďat savců podle jejich typického chování na tzv. nošence, hnízdoše a běhavce. Hnízdoši se rodí se zavřenýma očima a uzavřenými zvukovody, neumí se posunovat a jsou stěží schopni sami regulovat tělesnou teplotu. Potřebují ochranu hnízda, kde mohou být zanecháni matkou. Jejich strava je zasytí na dlouhou dobu. Během nepřítomnosti matky se chovají tiše. Naproti tomu běhavci jsou jakýmsi zmenšeným obrazem svých rodičů. Mohou svou matku zakrátko po narození následovat a potřebují být neustále v její blízkosti. Než byl v roce 1970 profesorem Hassensteinem zaveden typ mláďat nošenců, byl člověk počítán spíše mezi hnízdoše, což nám dnes připomíná obvyklý způsob nakládání s kojenci. Nošenci jako opice, koaly a jiní, se mohou nohama a rukama přidržovat srsti matky. To lidští kojenci nemůžou. Musí být drženi a podporováni. Být sám znamená pro nošence totéž, co být opuštěn. Je to život ohrožující stav a mládě trpí velkým strachem.
Fotografie „JaxZoo_4-24-15-9894“ od „Rob Bixby“ licencována pod CC BY 2.0.
Že je člověk nošenec dokazují i vrozené reflexy miminek. Úchopový reflex je jasným důkazem toho, že v daleké minulosti, když naši předci ještě měli srst, se dítě drželo matky. Reflex pokrčených nohou uvidíte, když dítě položíte na záda- automaticky pokrčí nohy, jako kdyby se chtělo přichytit srsti.
Nejnovější komentáře